Knihovnička online

Adam se opíral o kuchyňskou linku a přemýšlel o minulosti, která ho příliš neuklidňovala.
„Co na ni říkáš?“ zajímala se Ema, když osaměli v jeho doposud prázdném bytě.
„Na koho?“ nechápal. Duchem byl stále mimo tenhle svět.
Vzdychla a zakoulela očima. „No, na Frankensteina asi ne,“ ušklíbla se.
Svraštil obočí, vůbec neměl ponětí, o čem mluví. Až po chvíli mu to konečně došlo.
„Jako na Ester?“
„No sláva!“ zajásala ironicky.
Znovu si jí představil. V paměti mu nejvíc utkvěly její oči. Připomínaly mu černé korále, které často viděl na krku své matky.

Připadala si jako ve vězení. Měla svou celu a nebylo kam utéct. Slyšela všechny a všechno. Každý den to samé, pořád dokola. V noci i ve dne postrádala kousek klidu, který by si mohla ukrást jen pro sebe. Pomalu, ale jistě ji to začínalo štvát, ale nebylo úniku. O přestěhování nemohla být ani řeč, vzhledem k tomu, že to její podnikání sotva vynášelo. Přistoupila k oknu a skrytá za záclonou pozorovala dění venku.

„Vrat‘ mi to!“ křičela Ester. 

„Ne!“ zavřeštil Adam a deníček, který měla na půl s Emou, si schoval za záda. Ta stála celou dobu opodál a stupidně se usmívala. To Esty rozčílilo ještě víc. Všechno byla její vina, poštvala proti ní svého kluka, aniž měla důvod. Deník koupila ona, i když původně měl být společný, Ema do něj psala jen sporadicky.Vlastně téměř vůbec, neuměla totiž ani kreslit, na rozdíl od ní. Jenže teď se jej z neznámých důvodů nechtěla vzdát. Namluvila něco tomu debilovi Adamovi a ten jí ho sebral. Znovu se pro sešit natáhla, on však hbitě uhnul a surově do ní strčil.