„Co na ni říkáš?“ zajímala se Ema, když osaměli v jeho doposud prázdném bytě.

„Na koho?“ nechápal. Duchem byl stále mimo tenhle svět.

Vzdychla a zakoulela očima. „No, na Frankensteina asi ne,“ ušklíbla se.

Svraštil obočí, vůbec neměl ponětí, o čem mluví. Až po chvíli mu to konečně došlo.

„Jako na Ester?“

„No sláva!“ zajásala ironicky.

Znovu si jí představil. V paměti mu nejvíc utkvěly její oči. Připomínaly mu černé korále, které často viděl na krku své matky.

„Je z ní… kočka,“ odvětil zamyšleně.

Ema se hlasitě rozesmála. „Já měla spíš na mysli, jak na tebe působí. Její povaha a tak,“ vysvětlovala složitě.

Rozhodil rukama a sáhl po krabičce Elemek. „Nevím,“ odmlčel se. „Vlastně ji ani neznám,“ dodal spěšně.

Vložil si cigaretu do úst, ale zapalovač, který ležel na dřevěné desce, vydal jen pár jiskřiček. 

„Nemáš sirky?“ otočil se na přítelkyni, ta však zavrtěla hlavou.

Evidentně stále čekala na nějakou lepší odpověď. Znovu sáhl po skoro nefunkčním zapalovači a využil jiskru k zapálení plynového sporáku. Rozhořel se hned napoprvé. Sehnul se a labužnicky vdechl kouř do plic. Ted si víc než kdy jindy užíval svou nezdravou závislost.

Poté otáčel kolečkem doprava, dokud oheň nezhasl. Přešel do další místnosti, ze které plánoval udělat obývací pokoj. Překvapilo ho, když zjistil, že má odtud výhled přímo na hřbitov. Jasně, že si ho všiml hned na začátku, ale nečekal, že pokaždé když ráno vstane, budou ho vítat kříže a náhrobní kameny. Přistoupil ještě blíž k velkému oknu bez záclon.

Skrz škvíry skučel vítr, dral se do domu, aniž by o něj kdo stál. Budu s tím muset něco udělat, pomyslel si. V tu chvíli spatřil postavu v šedém kabátě. Hlavou mu znovu problesklo, že Ester vážně vyrostla do krásy. Nepoznával v ní tu baculatou holčičku s krátkými vlásky a rovnátky. Ve školce rozhodně nepatřila k roztomilým slečinkám s copánky a růžovou sukýnkou.

Ema ano, byla nejhezčí ze všech, ovšem i krása je relativní. Už neměla tak čistou plet´a i pár kilo navíc udělalo své. Ani kdysi krásná blond kštice ji nezachránila, protože díky častému odbarvování ztratila všechen svůj lesk.

Ester pracně trhala plevel a bojovala se silnými poryvy větru, které jí vháněly dlouhé vlasy do obličeje. Stále s nimi jednou rukou bojovala a zoufale si je zarovnávala za uši. Přitom se snažila očistit hrob od zeleného porostu. Adam se zaujetím sledoval její nešikovné počínání. V jednu chvíli, když vší silou vytrhávala poslední stéblo, loktem shodila konvici, kterou měla po pravé straně. Obsah, který vylila, okamžitě nasákla černá vyprahlá zem, zdobená zlatavým kobercem podzimního listí.

Zlostně dupla nohou, přičemž kropičku zvedla a zbylou vodou zalila květy. Adamovi to přišlo celkem zbytečné, protože stejně brzy tak či onak uvadnou. Bývalá láska kousek od něj vyprskla smíchy.

„Ester je roztomilé trdlo, že?“ řekla z ničeho nic.

Najednou dotyčná zvedla rychle hlavu, skoro jakoby vycítila, že je o ní řeč. Překvapením jí z rukou vypadla svíčka, kterou předtím zkoušela zapálit. Ema spontánně zamávala přes průhledné sklo, za kterým byli oba jasně vidět.

Bývala spolužačka vypadala na malý moment vyděšeně, ale brzy se vzpamatovala a zvedla ruku na pozdrav. Odtáhl se od okna, aby típl cigaretu. Jemu rozhodně nemávala.

„Musím sebou hodit, nemám tu ani postel,“ uvědomil si najednou.

„Pomůžu ti,“ nabízela se hned jeho společnice.

„Fajn,“ souhlasil, stejně tu není nikdo, kdo by zaujal tvoje místo, napadlo ho.

Scházel po starých betonových schodech, které se po stranách smotávaly do ruličky. Byl tou ulicí naprosto fascinován, zdálo se mu, že se v ní zastavil čas… Všechno šlo kupředu, jen tohle místo zůstávalo pořád stejné. I venkovní lampy, které zablikaly, když vyšli ven, byly z dávných dob a ponurou atmosféru zdejšího okolí ještě více umocňovaly.