1) Pamatuješ si, kdy jsi začala psát? Co tě přesvědčilo, že psaní je to pravé?

V páté třídě jsem četla „Vždyť je to hračka“ od Agathy Christie. Říkala jsem si: Páni, tohle kdybych uměla! Po maturitě jsem studovala češtinu a literaturu v rámci pedagogického studia a začala psát do novin a časopisů. Můj plán byl: do třiceti studovat, co nejvíc publikovat a hlavně číst. Představa byla, že se ve třiceti vrhnu na knížky. Plus mínus to vyšlo.

 2) Píšeš detektivky, je to žánr, kterému ses chtěla vždy věnovat?

To rozhodně. Baví mě vymýšlet záhady a mást čtenáře. Mám ráda napětí, pointy, ráda vzbuzuji emoce. Do detektivky můžete dát skoro všechno: lásku, humor, hororové scény. Detektivky jsou pokleslá literatura a já říkám: No a? Hlavní je, že čtenáře baví, že si u nich odpočinou a že si zahrají na detektivy. Mám hotové dva slaďáko-krimi, ale to je maximum. Do jiného žánru bych se nechtěla pouštět, nebavilo by mě to.

 3) Když začínáš psát novou knihu, děláš si nějaké poznámky, nebo něco podobného?

To jinak nejde. Hlavně u klasické detektivky se musí ohlídat stopy, takže bez osnovy to nejde. Tam si rozvrhnu každou kapitolu, jaké tam budou falešné stopy, jaká nápověda. Mé postavy dělají to, co po nich chci já. Detektivka není společenský román, abych vymyslela postavu a potom čekala, co postava udělá. To by mě asi deptalo a stresovalo. K psaní detektivek člověk potřebuje logiku a analytické myšlení. Láska k literatuře bohužel nestačí. Tohle chce pragmatický přístup.

 4) Jak si třeba postupovala u příběhu Sedm ještěrek? Měla jsi to předem nějak rozplánované? Nebo se příběh odvíjel intuitivně?

To je klasická detektivka. Rozsah je kolem 200 normostran. Měla jsem osnovu, ale nedokázala jsem si představit, jak dlouhá bude jaká kapitola. Teď píšu pátý detektivní román a už je to brnkačka. Povídky jsou v tomhle ohledu jednodušší. Tam nemusím řešit rozsah a nepotřebuji ani žádnou osnovu. Ale dopředu vím, jak to bude. To je tím, že v detektivkách je nejdůležitější pointa.

5) Co si myslíš, že by měl každý autor, který chce psát detektivku, vědět?

Skvělá „učebnice“ je knížka „Nápady čtenáře detektivek“ od J. Škvoreckého. Každý spisovatel by podle mě měl mít nějaké formální literární vzdělání, i když bez toho se dá obejít. Ale nikdy se neobejdete bez čtení. Je směšné, když čtu detektivku a říkám si: Tak tohle jsi opsal z „Pěti malých prasátek“, tohle je pointa „Smrti na Nilu.“ Detektivky můžu psát až ve chvíli, kdy jsem přečetla všechny, které existují. Asi drsná rada, co?:-)

 6) Co bys poradila začínajícím autorům? Jak postupovat, aby jim vůbec kniha vyšla?

Mám vycházet z toho, že je knížka napsaná? OK. Zkusila bych najít nějakou literární soutěž pořádanou nakladatelstvím. Tam je jistota, že si to redakce přečte. Pak bych si našla jednotlivá nakladatelství a poslala jim ukázku. U první knížky „Noc, kdy jsem měla zemřít“ jsem posílala tři povídky. Když je zájem, redaktoři si vyžádají celý rukopis. Hlavně to nesmíte vzdávat! Co se někomu nelíbí, jinému může připadat skvělé. To pak poznáte, až vaše knížky budou mít recenze. Prostě každý má jiný vkus. Pokud neseženete nakladatele, vždycky je možnost zaplatit si vydání. To jsou tzv. knížky na klíč.

 7) Máš nějaké dobré tipy na psaní?

Asi ne. U mě to je: vzdělání + praxe + hodně přečtených knížek. Vím, že mi šly fejetony a reportáže. Proto mi víc sedí styl povídek. Poznám, že mi jdou dialogy, zkratky a pointy. Proto mé knížky můžou připomínat scénáře nebo dokonce fejetony. Nejdou mi popisy, proto se nebudu nutit do příběhu založeného na popisech a líčení. U milostné scény bych se smála a byla by z toho parodie. Fantasy bych nedala nikdy, potřebuji mít hrdiny se dvěma rukama a nohama. Podle mě pomůže, když se člověk podívá na svoji knížku objektivně. Jenomže ženy se hodně podceňují a chlapi zase přeceňují. Asi bych začala tím, že bych se přihlásila do nějakého kurzu nebo si zaplatila redaktora, který by mi upřímně řekl, co mi jde a co nejde. Ve škole by vám to měl být schopný říct i učitel češtiny.


V březnu vyjdou další detektivní povídky a v mobácké soutěži je druhá Tara (detektivní román). Její vydání bych viděla na druhou polovinu příštího roku. Mám hotovou další knížku povídek + dvě Tary. Do budoucna to vidím spíš na Tary, to znamená klasické detektivní romány z českého prostředí. Byla bych ráda, kdyby vyšly slaďáko-krimi, ale chápu, že pro nakladatele jsou prioritní detektivky.

9) Máš raději české autory, nebo zahraniční? A proč?

V detektivkách jednoznačně zahraniční. V Čechách málokdo napíše thriller na úrovni Pattersona. I kdyby ho někdo napsal, nakladatelé se budou cukat. Klasickou detektivku tady umí málokdo. Hodně lidí si vypůjčuje zápletky a pointy z Agathy Christie. Celkově v ČR frčí pravdivé kriminální příběhy. To podle mě není detektivka, ale publicistika. Celkově bych řekla, že mám radši spisovatelky – ženy. Jsou více empatické. Chlapi rádi poučují a moralizují a vysvětlují. Bohužel mám pocit, že české detektivky uvízly v osmdesátých letech.

10) Na co kladeš největší důraz při psaní nového příběhu?

Tohle je jednoduché. Klasická detektivka musí mít všechny znaky klasické detektivky. Žánr mě vůbec neomezuje, naopak. Hlavní je, abych čtenáře dokonale zblbla a on neměl šanci vyřešit všechny záhady, které mu naservíruji. Tajemství sedmi ještěrek bylo lehké v porovnání s tím, co píšu teď. A povídky? Tam chci, aby to byl thriller. Aby byly napínavé a čtenář netušil, jak se bude vyvíjet děj a jak to skončí.


Já miluju knížky a mám hodně tipů. Určitě: Past na popelku (Japrisot), Dům na pláži (Patterson), Nevinnost (Blomkvist), Zahrada kostí (Gerritsen). Skvělý je Margolin, Aubergová. A z klasiky? Kdo jiný než Agatha Christie. Tip na českého autora? Zdenka Hamerová a Naďa Horáková.

12) Tvůj knižní tip pro nás?
Tip na novinku? Tak Soukromé hry - Patterson, vydala to Alpress a je to thriller
Tara stojí ve své kariéře soukromého detektiva před prvním případem a hned jde o několikanásobnou vraždu. Dům U Sedmi ještěrek patří staré paní Florianové, jež v něm vládne železnou rukou. V domě žijí její krásné a slavné vnučky s rodinami. K hrůze všech náhle začnou obyvatelé jeden po druhém umírat. Dokonce i policie chápe, že vrahem musí být někdo z domu. Jenomže kdo? A proč si vybírá zrovna ty bezproblémové obyvatele, když je tu několik jedinců, kteří ostatním neskutečně pijí krev? Taře hází klacky pod nohy nejen podezřelí, ale i policie - zejména pak inspektor Myška, se kterým má Tara několik let nevyřízené účty...
Mladá žena bez jména a se ztrátou paměti. Říká si Kamila a pátrá po své totožnosti. Je tajná agentka, bankovní lupička nebo nájemný zabiják? Najde vraha, který ji pohřbil v zamrzlém jezeře? A co když není jediný, kdo si přeje její smrt?
Devět napínavých příběhů o lidech, kteří mají právo na vraždu. Je to ale pravda? Jsou členové Posledního soudu vykonavatelé spravedlnosti, nebo jen obyčejní zabijáci? Můžete se spolehnout na duchy, co vás při seanci varují před masovým vrahem? Můžete věřit vidinám, ve kterých muž, s nímž jste se právě setkali, vraždí vaši dceru? Jak se má rozhodnout věčná smolařka na chlapy, když jí přítel nabídne pomoc při vraždě? Smí senátorka zlikvidovat nájemného vraha, kterého na ni najal nevěrný manžel? A co byste udělali vy, kdybyste dostali dopis, ve kterém je jméno a adresa toho, kdo dostal za úkol vás zavraždit?