Knihovnička online

„Co na ni říkáš?“ zajímala se Ema, když osaměli v jeho doposud prázdném bytě.

„Na koho?“ nechápal. Duchem byl stále mimo tenhle svět.

Vzdychla a zakoulela očima. „No, na Frankensteina asi ne,“ ušklíbla se.

Svraštil obočí, vůbec neměl ponětí, o čem mluví. Až po chvíli mu to konečně došlo.

„Jako na Ester?“

„No sláva!“ zajásala ironicky.

Znovu si jí představil. V paměti mu nejvíc utkvěly její oči. Připomínaly mu černé korále, které často viděl na krku své matky.

„Je z ní… kočka,“ odvětil zamyšleně.

Ema se hlasitě rozesmála. „Já měla spíš na mysli, jak na tebe působí. Její povaha a tak,“ vysvětlovala složitě.

Rozhodil rukama a sáhl po krabičce Elemek. „Nevím,“ odmlčel se. „Vlastně ji ani neznám,“ dodal spěšně.

Vložil si cigaretu do úst, ale zapalovač, který ležel na dřevěné desce, vydal jen pár jiskřiček. 

„Nemáš sirky?“ otočil se na přítelkyni, ta však zavrtěla hlavou.

Evidentně stále čekala na nějakou lepší odpověď. Znovu sáhl po skoro nefunkčním zapalovači a využil jiskru k zapálení plynového sporáku. Rozhořel se hned napoprvé. Sehnul se a labužnicky vdechl kouř do plic. Ted si víc než kdy jindy užíval svou nezdravou závislost.

Poté otáčel kolečkem doprava, dokud oheň nezhasl. Přešel do další místnosti, ze které plánoval udělat obývací pokoj. Překvapilo ho, když zjistil, že má odtud výhled přímo na hřbitov. Jasně, že si ho všiml hned na začátku, ale nečekal, že pokaždé když ráno vstane, budou ho vítat kříže a náhrobní kameny. Přistoupil ještě blíž k velkému oknu bez záclon.

Skrz škvíry skučel vítr, dral se do domu, aniž by o něj kdo stál. Budu s tím muset něco udělat, pomyslel si. V tu chvíli spatřil postavu v šedém kabátě. Hlavou mu znovu problesklo, že Ester vážně vyrostla do krásy. Nepoznával v ní tu baculatou holčičku s krátkými vlásky a rovnátky. Ve školce rozhodně nepatřila k roztomilým slečinkám s copánky a růžovou sukýnkou.

Ema ano, byla nejhezčí ze všech, ovšem i krása je relativní. Už neměla tak čistou plet´a i pár kilo navíc udělalo své. Ani kdysi krásná blond kštice ji nezachránila, protože díky častému odbarvování ztratila všechen svůj lesk.

Ester pracně trhala plevel a bojovala se silnými poryvy větru, které jí vháněly dlouhé vlasy do obličeje. Stále s nimi jednou rukou bojovala a zoufale si je zarovnávala za uši. Přitom se snažila očistit hrob od zeleného porostu. Adam se zaujetím sledoval její nešikovné počínání. V jednu chvíli, když vší silou vytrhávala poslední stéblo, loktem shodila konvici, kterou měla po pravé straně. Obsah, který vylila, okamžitě nasákla černá vyprahlá zem, zdobená zlatavým kobercem podzimního listí.

Zlostně dupla nohou, přičemž kropičku zvedla a zbylou vodou zalila květy. Adamovi to přišlo celkem zbytečné, protože stejně brzy tak či onak uvadnou. Bývalá láska kousek od něj vyprskla smíchy.

„Ester je roztomilé trdlo, že?“ řekla z ničeho nic.

Najednou dotyčná zvedla rychle hlavu, skoro jakoby vycítila, že je o ní řeč. Překvapením jí z rukou vypadla svíčka, kterou předtím zkoušela zapálit. Ema spontánně zamávala přes průhledné sklo, za kterým byli oba jasně vidět.

Bývala spolužačka vypadala na malý moment vyděšeně, ale brzy se vzpamatovala a zvedla ruku na pozdrav. Odtáhl se od okna, aby típl cigaretu. Jemu rozhodně nemávala.

„Musím sebou hodit, nemám tu ani postel,“ uvědomil si najednou.

„Pomůžu ti,“ nabízela se hned jeho společnice.

„Fajn,“ souhlasil, stejně tu není nikdo, kdo by zaujal tvoje místo, napadlo ho.

Scházel po starých betonových schodech, které se po stranách smotávaly do ruličky. Byl tou ulicí naprosto fascinován, zdálo se mu, že se v ní zastavil čas… Všechno šlo kupředu, jen tohle místo zůstávalo pořád stejné. I venkovní lampy, které zablikaly, když vyšli ven, byly z dávných dob a ponurou atmosféru zdejšího okolí ještě více umocňovaly.

Vrat‘ mi to!“ křičela Ester.
„Ne!“ zavřeštil Adam a deníček, který měla na půl s Emou, si schoval za záda. Ta stála celou dobu opodál a stupidně se usmívala. To Esty rozčílilo ještě víc. Všechno byla její vina, poštvala proti ní svého kluka, aniž měla důvod. Deník koupila ona, i když původně měl být společný, Ema do něj psala jen sporadicky.
Vlastně téměř vůbec, neuměla totiž ani kreslit, na rozdíl od ní. Jenže teď se jej z neznámých důvodů nechtěla vzdát. Namluvila něco tomu debilovi Adamovi a ten jí ho sebral. Znovu se pro sešit natáhla, on však hbitě uhnul a surově do ní strčil.
„Adame, já jsem…,“ snažila se mu vysvětlit, jak to bylo, jenže on ji nenechal ani domluvit. Viděla mu na očích, že jí chce ublížit. Byla bezbranná, neměla proti němu šanci. Díval se z výšky na ni, o hlavu větší a silnější. Vykročil jejím směrem. Strašně se lekla a hodila po něm kámen, který svírala nějakou dobu v ruce. Snažil se uhnout, ale zakopnul a letěl rovnou k zemi. Ester viděla, jak narazil hlavou na beton. Čekala, až vstane, on však stále ležel. Ležel. A ani se nehnul…

Probudila se celá zpocená, srdce jí tlouklo jako o závod. Doufala, že už to nikdy nezažije. Tak dlouho se jí tenhle sen nezdál. Jedna hloupá hádka v první třídě, ale následky z ní si nese dodnes. Tenkrát utekla. Adam druhý den do školy nepřišel. A ani ty další. Slyšela, že se Lorencovi odstěhovali. Kam, to nevěděla. A ani ji to nezajímalo. Nechtěla totiž toho idiota už nikdy v životě potkat! Pořád si pamatovala ten jeho šílený výraz. Zachvěla se, nikdy mu neodpustila. Stačí, že prominula Emě. Zprvu nechtěla, ale donedávna bydlela vedle ní a už byly taky dospělé.

Mrkla na mobil. Pátá hodina ranní nebyla zrovna její oblíbená. A ještě k tomu o víkendu. Jenže jak se ukázalo, jen tak rozhodně neusne. Paní Anna zase trávila noc na chodbě a vkrádala se lidem do spánku svým hlasitým pláčem. Tahle žena se neměla jmenovat Anna, ale meluzína, přemítala v duchu. Je to meluzína…

………….

Ester usnula. A nevěděla ani jak. Nakonec meluzínu vůbec neslyšela. Takhle k ránu přejmenovala paní Annu. Zatím byl všude klid. Postavila vodu na čaj a vychutnávala si to nevšední ticho. V tomhle domě, i v téhle ulici to byl něco jako zázrak. Když neslyšela meluzínu, tak se hádal Carlos s Ninou, ti dva feťáci. On se teda jmenoval Karel, ale nikdo mu tady neřekl jinak než Carlos. Einstein patřil mezi nejtišší nájemníky.

Kdyby občas někdo neohlásil bombu v domě, tak o jeho existenci člověk téměř nevěděl. V tom svém kutlochu zkoušel různé vědecké pokusy a dění okolo ho nezajímalo.
Zato děti té tlusté ženy, která sousedila s paní Annou a taky Carlosem a Ninou, okolní svět zajímal až moc. Její kluci byli něco jako živelná pohroma, neustálý řev a dupot nohou nešel přeslechnout. Ti tři nejhlučnější nájemníci sdíleli společné patro. A k její smůle to bylo přímo nad ní. Ester měla donedávna jen jednu sousedku a tou byla její bývalá spolužačka Ema. Jenže ta se přestěhovala, aby se mohla stát slavnou herečkou. Pod ní bydlel Einstein a ten homosexuální pár, který stejně skoro vůbec nebyl doma. Oba studovali vysokou školu a domů se chodili jen vyspat.
Někdo třikrát zaklepal na dveře. Kdo to může být? Divila se. Podívala se skrz kukátko. Za dveřmi stál nějaký muž. Neměla pocit, že by ho kdy předtím viděla. Napadlo ji, že určitě odejde, když nebude reagovat. Jenže dotyčný zabušil znovu, tentokrát o mnoho silněji.
„Potřebujete něco?“ vystrčila ven hlavu, ale tělem zůstávala za dveřmi.
„Oni se vrátí, dej si pozor,“ prohlásil, a vzápětí odcházel.
Ester zprvu nechápavě vykulila oči, ale potom zprudka otevřela dveře a vyběhla za ním, na studenou chodbu. Nahnula se přes zábradlí a zahlédla postavu v předposledním patře.
„Kdo se vrátí?“ křikla na neznámého.
Podíval se nahoru.
„Ty víš, kdo,“ odpověděl rozvážně a vytratil se jako pára nad hrncem.
Ester vůbec netušila o čem, nebo o kom ten divný muž mluvil. A pak kdo je tu blázen, kroutila hlavou. Nad ní se ozvalo známé zavrzání dveří a po pár vteřinách ještě známější zvuk. Meluzína o sobě zase dávala vědět. Vzdychla a obrátila oči v sloup. Takže ani ten čaj si v klidu nevypije! Zapadla zpět do svého bytu, ale na protest silně práskla dveřmi. Stejně jí to nebylo nic platné…

Pustila si rádio a čekala na první zákaznici dnešního dne. Vlastnila malý kadeřnický salon, a protože stál na konci ulice Broskvové a byl nejblíže Bezejmenné, dostala jej téměř zadarmo a hlavně velmi rychle. Ani s konkurencí tolik nebojovala. Nikdo totiž o prázdnou místnost, která sídlila hned vedle místa s temnou minulostí, nejevil zájem. Kdysi celá ulice patřila mafiánské rodině s příjmením Bezejmenní, proto tedy ten záhadný název.
V domě kde bydlela, býval Ústav pro duševně choré. Léčebna však nesloužila k tomu, aby nemocným ulehčila život. Nebo vlastně ano, protože většina pacientu umřela pod rukou nějakého šíleného mafiána. Babička Ester vyprávěla, že ty nebožáky zabíjeli pro zábavu, a proto stojí hřbitov hned vedle domu. Tam ty ubožáky malomocné pohřbili po tom, co naposledy vydechli. Historka se jí zdála přitažená za vlasy, ale vzhledem k tomu, že ulice doopravdy tehdy sloužila spíše jako místo neřesti, kde vládl hazard, vykřičené domy a drogy, na tom možná něco málo bylo. Patřilo jim třicet domů, všechny jsou očíslované správně, jen bývalý ústav, který ač stojí úplně na konci, má z neznámých důvodu číslo třináct. Správně by tam měla být třicítka. To Ester nejdřív nechápala, jedině to ale potvrzovalo babiččinu teorii. Protože třináctka se přece brala jako nešťastná.
Každopádně, Bezejmenní skončili jako většina mafiánů. Než aby padli do rukou spravedlnosti, vzájemně se pozabíjeli a tím skončila jejich “slavná“ éra. Zvoneček nad dveřmi upozorňoval na něčí příchod.
„Dobrý den, Ester,“ pozdravila hlasitě paní Fialová a pomalým krokem došla až ke kadeřnickému křeslu, na které se vzápětí usadila. Červený přeliv, který se z šedivých vlasů vymýval a zůstával jen lehký nádech, už potřeboval oživit.
„Tak co to bude?“ usmála se na zákaznici v zrcadle.
„Esterko, dneska bych ráda vodovou,“ vysoukala ze sebe zadýchaně.
„Tak to se můžete znovu postavit paní Fialová a jdeme rovnou k umyvadlu,“ řekla trochu dětinsky a hned jí pomáhala na nohy.
„To jsem si ani nemusela sedat,“ podotkla stará žena se smíchem a stěží vstávala.
„ To tedy ne,“ přitakala Ester, aniž by jí z tváře zmizel přívětivý úsměv a hned sáhla po malém ručníku, který zákaznici dala okolo ramen.
Pustila vodu. Věděla sice, jakou teplotu má tahle žena ráda, ale pro jistotu se vždy zeptala.
„Nepálí vás to moc?“ starala se. Trošku se nad ní sklonila, aby lépe slyšela, co stará žena říká.
„Ne Esterko, klidně může být i teplejší,“ odvětila se zavřenýma očima.
„Takhle to stačí?“
Žena udělala jen “hmm“, z čehož Ester vyčetla ano. Přes prsty jí na hlavu vylila trochu šampónu. Nehty jemně drhla pokožku, zatímco paní Fialová relaxovala a vypadala velmi spokojeně. Esty si všimla zašedlých zdí, když se mezi nimi rozhostilo ticho. Potřebovalo by to tu vymalovat, přemítala v duchu.
„Ester?“ ozvalo se náhle.
„Ano? Říkala jste něco?“
„Stále bydlíš v tom strašném místě?“ zajímala se paní Fialová.
„Ano, bydlím,“ věděla, co přijde. Řekne jí, že by se z toho místa děsu měla co nejrychleji odstěhovat. Znovu pustila proud vody a pečlivě splachovala všechnu pěnu.
„Měla by ses z toho hrozného místa odstěhovat,“ slyšela známou větu.
„Ale paní Fialová, já už jsem tam zvyklá a navíc je tam levné bydlení,“ opakovala jí stále znovu.
„Vždyť je to tam samá pakáž,“ hrozila se. „Ty se tam nebojíš? Tolik lidí tam už umřelo…“
Vytáhla z šuplíku čistou osušku a lehce jí vysušila vlasy.
„Pojďte, sedneme si k zrcadlu,“ pobídla ji. „A ne nebojím se, jak říkám, jsem zvyklá.“
Vstala a došla ke kadeřnickému křeslu, kde se opět pohodlně usadila.
„Na takové bydlení by sis zvykat neměla,“ vedla si svou a v odrazu ji upřeně pozorovala šedýma očima.
Na to se Ester jen usmála a vzala do ruky hřeben s kovovou špičkou, aby vlasy rozdělila na tři pěšinky, zepředu dozadu - po třech pruzích. Začala uprostřed. Vodová zrovna nebyla její oblíbená technika, ale tahle paní naštěstí měla krátkou a celkem řídkou kštici. Brzy přešla na boční pěšinky a mezi tím se snažila ženě jednoslovně odpovídat.
Když konečně upevnila poslední betku na natáčku, uvázala kolem hlavy síťku a posadila paní Fialovou pod sušák. Nabídla jí časopisy, které ochotně přijala, takže na chvíli byl klid a nemusela si s ní povídat. Brzy ale zazvonil zvoneček znovu a poté ještě několikrát, takže měla o zábavu postaráno.

Byla ráda, když se kolem páté mohla odebrat domů. Dnes měla čtyři zákazníky, což nebylo špatné, ale ani dobré. Na druhou stranu - lepší něco než vůbec nic. To by si teprve zoufala. Venku se v tomhle ročním období brzy stmívalo, proto přidala do kroku. Slabý podzimní vítr ji jemně čechral hnědé vlasy dosahující po lopatky. Černé oči i štíhlost, zdědila po matce. Pamatovala si ji velmi dobře, otce už méně. Z pracovní vytíženosti býval často pryč. Nebo to možná byly úplně jiné důvody. To nikdo neví…
V jednu chvíli si nečekaně zvrkla kotník a bolestivě sykla. Stará kostičkovaná dlažba ji vždy zradila. Byl by zázrak, kdyby se tohle nestalo, ještě když má boty na vyšším podpatku.
„Pitomá dlažba!“ klela rozčileně, opřená o stěnu jednoho domu.
„Minulosti neutečeš,“ prosvištělo kolem, až leknutím nadskočila. V tu ránu zapomněla na zranění a pokračovala svižným krokem v cestě. Nebyla si jistá, zda trpí halucinacemi nebo něčím takovým, ale tenhle hlas neslyšela rozhodně poprvé. Nikomu se s tím však nesvěřovala, ještě by ji poslali do blázince.
Když už byla skoro před starou branou svého domu, všimla si rozruchu na třináctce. Na Bezejmenné parkovala policejní i hasičská auta
„Falešný poplach?“ prohodila směrem k Einsteinovi, který stál nejblíže. Byl její soused, a Einstein mu všichni říkali, protože vypadal jako dvojče toho slavného génia a taky měl stejný koníček. Vědě a zejména fyzice zasvětil celý život a možná proto žije tady. Spočinul na ni krátkým pohledem.
„Jo, zase nějaký blbec hlásil bombu,“ informoval ji teatrálně. „Že je to pořád baví,“ vzdychl a strčil si ruce do černých tesilek. Šedý pletený rolák se k nim absolutně nehodil, ale móda byla nejspíš ta poslední věc na světě, která ho zajímala.
Kolem hulákaly a běhaly děti té tlusté ženy, která zde žila sama. Měla pět kluků a byla na ně úplně sama! Mohla se ukřičet, stejně ji ale nikdy neposlechly.
„Okamžitě přestaňte,“ řvala do všech světových stran, ale odezva žádná.
„Mami, ty ši blubá,“ otituloval ji ten nejmenší z nich a jeho dětský smích se rozezněl po celé ulici.
„Tak se mluví s maminkou?!“ kárala ho přísně a něžně zároveň.
„Jo-jo-jo,“ skákal kolem ní jako opice.
Paní Anna tu stála jen v noční košili, která odhalovala její hubená lýtka. Typický outfit, v ničem jiném ji neuvidíte. Ale nejspíš jich vlastnila několik, pokaždé se objevila v jiné barvě. Dnes na sobě měla světle zelenou, hubené paže křížila přes prsa jako obranu proti chladu. Stejně se však třásla jako osika. Prošedivělé, dlouhé vlasy ji létaly do obličeje. Na malý okamžik se jejich oči protnuly, ale pohled Anny byl úplně prázdný. Hned odvrátila hlavu a znovu hleděla před sebe jako socha. Úplně bez života.
„Do hajzlu, jak dlouho tu ještě budeme stát?“ rozčiloval se někdo. Ten hlas Ester poznala, aniž se musela otáčet. Přesto to udělala. Stáli kousek od ní, ona v tygrovaných minišatech. Na hlavě se jí skvěla blonďatá paruka střižená do tvaru podkovy. Další velká záliba spolu s drogami. Vždy totiž měla jiný sestřih i barvu vlasů. Silné líčení neodlučitelně patřilo k její celkové vizáži. On měl bílé tílko a černé džíny. Ač vypadal dobře a měl pěkné vypracované tělo, jeho povaha ho dělala ošklivým. Majetnicky ji držel kolem ramen a oba kouřili. Nedopalky samozřejmě házeli kolemjdoucím pod nohy. Když si Ester všiml, usmál se a nenápadně kývl na pozdrav. Ze slušnosti mu očima odpověděla.
„Můžete jít dovnitř, vše je v pořádku,“ řekl směrem k nim jeden ze třech policistů Po něm vyšli i hasiči.
„Další zbytečný výjezd,“ stěžovali si mezi sebou a hned poté nastoupili do svých vozů.
„Konečně, taková zima,“ pronesl Robin kousek od Ester, a hrnul se dovnitř.
„Doma tě zahřeju,“ mrkl na něj spiklenecky jeho přítel Michal.
„Já myslel, že buzíkům není zima,“ rýpl si feťák do homosexuálního páru a škodolibě se rozesmál.
Oba na něj štítivě pohlédli.
„S vámi diskutovat nebudeme, nemáte na to buňky,“ vrátil mu Robin sarkasticky.
„Teplouši debilní,“ procedil skrze zuby, ale dál v rozepři nepokračoval a po boku své přítelkyně zmizel v tmavé chodbě.

Ester probudily sluneční paprsky, které ostře prosvítaly skrze stará okna. Všechno tady bylo staré, ale jí to kupodivu nevadilo. Pro ni tahle ulice měla své kouzlo, i když byste v ní marně hledali víru i obyčejného člověka, pomyslela si posměšně. Nad její hlavou se ozvalo hlasité zavrzání dveří a poté zoufalý pláč, který se nesl studenou chodbou a doléhal do všech třinácti nájemních bytů jako dotěrná meluzína. Naše paní Anna, stará vyhublá žena, která před dvaceti lety přišla o manžela a od té doby truchlí nad jeho ztrátou. Ester si pamatovala, že tenhle pláč slýchávala už od svých osmi let, tedy přesně od doby, co se nastěhovala k babičce, když její rodiče zahynuli při autonehodě.
Zpočátku to hlasité kvílení nemohla vystát, je tak teskné a bolestné, až se chce člověku taky bezdůvodně brečet. Jenže ona důvod měla. Jednak jí umřeli rodiče a taky to místo…
Dokážete si představit, že se nastěhujete do domu, kde když vyjdete ven, máte vpravo výhled přímo na hřbitov? Na ulici, uvnitř domu i před domem se potulují samé ztracené existence? Nejspíš ne. A to ještě neznáte temnou historii téhle ulice, ale Ester Anjel si zvykla. Na všechno. I na to, že za pár vteřin kdosi na paní Annu zakřičí, aby ztichla. Vlastně na ni už nikdo nevolal, všichni ten její brek brali jako nedílnou součást, která k tomu domu patřila. Tedy až na mladý pár, který se sem nastěhoval předně kolika týdny. Ale tihle dva nejdou pro facku, ani pro drogy daleko, a když je nemají, tak křičí v jednom kuse a smůlu má ten, kdo se jim zrovna připlete do cesty.
„Zavři už hubu, ty krávo stará!“ zaječel mužský hlas a dveřmi bouchnul tak silně, že krátké zachvění musel pocítit každý nájemník.
Dokonce i Esteřin hrnek s horkým čajem, který nechala stát na lince, se na okamžik zakymácel. Žena se sice o něco ztišila, ale dál pokračovala ve svém tichém smutku. V tak tichém, aby jej dokázal tolerovat i muž, kterému chybí denní dávka fetu.
Podívala se z okna a mávla na pozdrav Andrému. Tlačil před sebou nákupní vozík s různými krámy. Typický bezdomovec. Vlastně ani neznala jeho pravé jméno, jen věděla, že na ulici Bezejmennou třináct ho zavedla nešťastná láska, jak nám kdysi dávno vypravoval. Tenkrát byla malá a on nevypadal tak zbědovaně jako dnes. Tmavě modrému obleku scházela kravata v téže barvě a bílá rozhalená košile, už nikdy nebude zářivě bílá. Zvedl ruku nad hlavu a se smutným úsměvem na rtech si to štrádoval neznámo kam. Abyste rozuměli, na Bezejmenné třináct nebydlí špatní lidé, jen lidé, kterým se nesplnily sny. Lidé, kteří zapomněli, že si je stále splnit mohou. Stačí vystoupit ze stínu. Ze stínu minulosti.