Připadala si jako ve vězení. Měla svou celu a nebylo kam utéct. Slyšela všechny a všechno. Každý den to samé, pořád dokola. V noci i ve dne postrádala kousek klidu, který by si mohla ukrást jen pro sebe. Pomalu, ale jistě ji to začínalo štvát, ale nebylo úniku. O přestěhování nemohla být ani řeč, vzhledem k tomu, že to její podnikání sotva vynášelo. Přistoupila k oknu a skrytá za záclonou pozorovala dění venku.
Z ulice se rovněž ozýval hluk. Naproti právě otvíral malý krámek s potravinami. A aby toho nebylo málo, sousedila s nimi herna a vykřičený dům. Týden měli zavřeno, nevěděla proč, ale dnes zase fungoval. Sice se všichni vesměs chovali slušně, ale pořád byly slyšet nějaký opilecký křik a smích. Už ani venku člověk nenašel útočiště, leda by odjel někam do přírody. Jenže Ester neměla s kým. Ema se odstěhovala, Andrea v jednom kuse “makala“ v tom svém pajzlu a babička zemřela. Dnes tomu byly dva roky. Měla by zajít na hřbitov, zas tak daleko to neměla. Vždyť je to jen pár kroků. Přesně sto padesát…
„André, než dojdeš na druhou stranu ulice, tak bude konec roku,“ utahovala si z bezdomovce postávající šlapka v krátkých minišatech vínové barvy a cigaretou v ruce. Třásla se zimou, ale vyběhla ven jen na chvilku, aby si mohla zakouřit. Uvnitř nesmí.
Podíval se jejím směrem a na tváři vykouzlil bezelstný úsměv. Trošku se podobá mé Helence, říkal si, ale dál pokračoval v cestě.
„Jak dlouho si neměl ženu?“ smála se hlasitě a dlouhé havraní vlasy jí poletovaly kolem hlavy.
„Andreo!“ křikla žena z krámku na šlapku. „Máš u mě dluh, kdy přijdeš zaplatit?“ ptala se důrazně s rukama v bok. Zrzavé vlnité vlasy měla stažené do culíku, na sobě černé legíny a světlé růžové tričko s dlouhým rukávem. Paní Zdena byla trošku kypřejších tvarů, ale jinak moc milá a vstřícná žena, která ostatním ráda pomohla. Jen vyžadovala včasné placení dluhů a férové jednání.
„Paní Zdenko, nebojte, dnes něco budu mít, tak se za vámi k večeru stavím,“ řekla rychle a nedopalek hodila na zem, aniž by jej zašlápla.
Poté zmizela v útrobách “Lilie“. Tak se klub jmenoval. Po bezdomovci se už ani neohlédla.
„To jsem zvědavá,“ utrousila potichu a vzala do ruky koště, které nechávala venku opřené o zeď. Smetla podzimní listí z prvního schůdku a opět se vrátila ke své práci.
Ester si oblékla šedý kabát a zamířila ven. V ruce držela sadu svíček. Zrovna zamykala dveře, když do ní kdosi zezadu vrazil.
„Jéé, ahoj Ester,“ zdravila ji vesele Ema, která právě odemykala vedlejší byt.
„Co tu děláš?“ nechápala a vykuleně sledovala, jak bývalé spolužačce cizí chlapi pomáhali s nábytkem.
„Vrátila jsem se,“ oznamovala radostně, div neskákala do stropu.
„Kam to chcete?“ ozval se za Emou chlápek v modré čepici. V rukou nesl menší krabici, pravděpodobně mikrovlnku. „Ehm,“ stočila pohled do prázdných místností. „Nechte mi to tady v předsíni,“ ukázala prstem a znovu se obrátila ke kamarádce.
Chtěla něco říct, ale opět je vyrušil cizí hlas. Blížil se k nim hezký, mladý muž. Mohl být stejně starý jako ony. Esty si pomyslela, že se sem vůbec nehodí. Vypadal totiž jako jeden z těch modelů, kteří se objevovali v módních časopisech.
„Emo, neviděla jsi moje klíče? Nemůžu je vůbec najít,“ řekl a došel až ke dvojici.
„Jasně, mám je u sebe,“ přitakala a otevřela zip kabelky. „Tady,“ natáhla k němu ruku. „Jsi sprostý, když ani nepozdravíš bývalou spolužačku,“ pohodila hlavou k Esty, a tajemně se na něj usmívala.
Adam pohlédl na štíhlou dívku se světle hnědými vlasy. Měla krásné černé oči. To bylo první, čeho si všimnul.
„Chodila s námi do třídy?“ promluvil k Emě, ale nespouštěl z ní zrak.
Ta obrátila oči v sloup. „Dokonce i do školky.“
„Vážně nevím,“ tvářil se zahanbeně.
„Ester, tobě asi taky nedošlo, že před tebou stojí Adam, že?“ bavila se jejich nevědomostí.
Jmenovaná zalapala po dechu a měla co dělat, aby zachovala normální tvář. Nevěděla co říct, ani jak reagovat. Byl to pro ni strašný šok. Doufala, že už se s ním nikdy nepotká! I když toho malého a zlého kluka připomínal jen vzdáleně, nechtěla s ním už nikdy mluvit!
Když Adam poznal, o koho jde, trošku mu zatrnulo. Jejich poslední setkání nebylo zrovna moc přátelské, ale nic jí nezazlíval. Tenkrát to byla jeho chyba, ona se jen bránila.
„Ahoj Ester, rád tě vidím,“ podal ji s úsměvem pravačku.
Všiml si, jak na ruku zamračeně pohlédla, ale nakonec mu podala tu svou a on ji pevně stiskl. Tušil, že se na něj zlobí, i když se snažila tvářit, že ne. Nyní pochopil, proč se ve snech stále vrací k té hloupé hádce. Neskončí, dokud mu neodpustí…
„Kam to chcete?“ ozval se za Emou chlápek v modré čepici. V rukou nesl menší krabici, pravděpodobně mikrovlnku. „Ehm,“ stočila pohled do prázdných místností. „Nechte mi to tady v předsíni,“ ukázala prstem a znovu se obrátila ke kamarádce.
Chtěla něco říct, ale opět je vyrušil cizí hlas. Blížil se k nim hezký, mladý muž. Mohl být stejně starý jako ony. Esty si pomyslela, že se sem vůbec nehodí. Vypadal totiž jako jeden z těch modelů, kteří se objevovali v módních časopisech.
„Emo, neviděla jsi moje klíče? Nemůžu je vůbec najít,“ řekl a došel až ke dvojici.
„Jasně, mám je u sebe,“ přitakala a otevřela zip kabelky. „Tady,“ natáhla k němu ruku. „Jsi sprostý, když ani nepozdravíš bývalou spolužačku,“ pohodila hlavou k Esty, a tajemně se na něj usmívala.
Adam pohlédl na štíhlou dívku se světle hnědými vlasy. Měla krásné černé oči. To bylo první, čeho si všimnul.
„Chodila s námi do třídy?“ promluvil k Emě, ale nespouštěl z ní zrak.
Ta obrátila oči v sloup. „Dokonce i do školky.“
„Vážně nevím,“ tvářil se zahanbeně.
„Ester, tobě asi taky nedošlo, že před tebou stojí Adam, že?“ bavila se jejich nevědomostí.
Jmenovaná zalapala po dechu a měla co dělat, aby zachovala normální tvář. Nevěděla co říct, ani jak reagovat. Byl to pro ni strašný šok. Doufala, že už se s ním nikdy nepotká! I když toho malého a zlého kluka připomínal jen vzdáleně, nechtěla s ním už nikdy mluvit!
Když Adam poznal, o koho jde, trošku mu zatrnulo. Jejich poslední setkání nebylo zrovna moc přátelské, ale nic jí nezazlíval. Tenkrát to byla jeho chyba, ona se jen bránila.
„Ahoj Ester, rád tě vidím,“ podal ji s úsměvem pravačku.
Všiml si, jak na ruku zamračeně pohlédla, ale nakonec mu podala tu svou a on ji pevně stiskl. Tušil, že se na něj zlobí, i když se snažila tvářit, že ne. Nyní pochopil, proč se ve snech stále vrací k té hloupé hádce. Neskončí, dokud mu neodpustí…
0 komentářů:
Okomentovat